Po dlouhých letech se mi hodnocení nepíše vůbec snadno, protože všichni víme, že sezóna nedopadla podle představ. Do ní jsme vstupovali v podstatě s úplně novým týmem, neboť z původního kádru, který se zde dlouhé roky budoval a vytáhl se postupně až do Regioální ligy, nás zůstalo asi 6. Ostatní se rozhodli ve většině případů pro kariéru v nových sportech nebo ve vyšší soutěži. My jsme tedy doplnili tým o několik nových jmen a především o kluky z „béčka“ a juniorky.
Sám vím, jak těžká byla adaptace na Regionální ligu, která byť je stále pátá nejvyšší soutěž, tak kvalita je jinde než zbývající soutěže pod ní. Proto jsme si dali za cíl hrát „klidný“ střed tabulky a především dát všem prostor k adaptaci v této soutěži, protože skok o 3 soutěže výše nebo rovnou z dorostu není vůbec snadný.
Samotou sezónu jsme paradoxně začali tím nejlepším možným způsobem – výhrou nad Letkou. To však bohužel byly naše poslední body na nějakou dobu a v dalších zápasech se začal ukazovat náš zásadní problém – hlava! Největší nepřítel sportovce na jakékoliv úrovni a u nás obzvlášť. Nic jsme však nevzdávali a snažili jsme, my zkušenější, předat nějaké „moudra“ mladším spoluhráčům, protože jsme si tímto sami prošli. Zlom mohl nastat, když se nám povedlo na nájezdy porazit Prostějov a my věřili, že tohle je ono, my jsme vyhráli vyrovnaný zápas. Bohužel jsme však pokračovali jako na houpačce – 2 prohry, 2 výhry a byli jsme pořád na stejném místě. Nutno však podotknout, že se nám dařilo hrát pohledný florbal, za což jsme dostávali pochvalu z tribuny i od soupeřových trenérů. To ovšem bohužel v bojích o udržení nestačí.
Hůl jsme nad sebou nelámali, protože jsme věděli, že závěrečná šestice zápasů je z velké části tvořena souboji s týmy, které s námi přímo bojovaly o záchranu. A tady se projevilo úplně nejvíce, to co jsem zmínil na začátku – hlava. Šest zápasů, jedna výhra a 5 proher o jeden jediný gól nebo na nájezdy. Statistika říkající vše a statistika, která nás poslala o patro níže. A pokud máte rádi statistiky, tak jedna podporující mé shrnutí – končit zápasy po druhé třetině, tak slavíme krásné 6. místo a vysněný „klidný“ střed.
Samozřejmě celé shrnutí je lehce depresivní a asi jiné být nemohlo, ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Většina ukázala, že když se chce, tak to jde, jen se musí chtít ideálně celou sezónu. Zároveň je třeba pochválit všechny kluky z loňského „béčka“, kteří se statečně prali s velkým výkonnostním skokem a také juniory, které jsme hodili do vody a oni z toho vyplavali jako členové prvních dvou lajn, nebo i nově příchozí, kteří skvěle zapadli do kolektivu.
Věřím, že k těmto juniorům se přidají i ti, kteří stále lehce bojují se zodpovědností a také se z nich stanou takové opory, kterými můžou být. My ostatní přes léto zamakáme, vylepšíme nějaké drobnosti (třeba se naučíme, jak se točí hodinové ručičky, že?) a jsem přesvědčený, že zabojujeme o rychlý návrat mezi „elitu“ našeho kraje, protože tam patříme a tam chceme!
Děkuji moc za sezónu všem, kteří dorazili nás podpořit na zápasy (a pomoct s pořádáním), všem klukům za tu úžasnou partu, co tady vznikla a vedení, že máme možnost dělat, co nás baví.
Jo a kluci sorry, že jsem někdy nervní, vy víte, že budu i dál, ale mám vás rád 😀
